Duben 2016

Plačící matka.

22. dubna 2016 v 20:10 | J. |  Ostatní
...Mým velkým problémem je.. že nedodržuji slovo. Tedy pokud jste četli můj medailonek, pochopíte proč. Fotoblog a tolik slov. Tak jen kratičce, ale přála bych si jediné - i ti, co neradi čtou, pokračujte, vystupte z komfortní zóny lenosti a dejte mi šanci Vám o něčem říci.



...

Zlobivá holka s brčkem

19. dubna 2016 v 22:18 | J. |  Téma týdne
...Abych pravdu řekla, jsem snílek. Však ne ta pozitivní usměvavá figurka pochodující po chodníku s rukami všude kolem a nohami vysoko nahoře. Spíše si ráda realitu přikresluji - a ne v tom hezkém slova smyslu.
...Kdybych to měla připodobnit, představte si středně vysokou dívčinu, jak chodí kolem svých problémů s velkým brčkem a občas něco přifoukne, něco natáhne, či přemotá. Některé problémy se nás drží tak dlouho, že si hlava začne dělat starosti z maličkostí a důležité věci zasune dozadu.

...Proto jsou zde KOPANCE - zda-li jste viděli Počátek, je Vám asi jasné, o čem je řeč. Občas musí přijít okamžik nebo člověk, který Vás pořádně nakopne, vytrhne brčko z pusy a pleskne přes "zlobivé" ručky. Vy se sice pak vztekáte, že proč Vám vůbec něco říká, ale později, co už Vás stejně jako nazlobené dítko přestane bavit sedět uraženě v koutě jen proto, že nechcete přiznat prohru, vykutálíte se z úkrytu ven a pokorně si uvědomíte, jaká byla blbost takhle přemýšlet. Nejčastěji je to po zimě. Nemám to období moc ráda - špatně se fotí, píše a vlastně dělá cokoliv krom spánku.

...Takže dost bylo snů, je čas se podívat kolem sebe, v jak nádherném světě můžeme svobodně žít! (ne, vážně!)

...


...

Obrázek pro ty, kteří ještě s brčkami a nevrlým výrazem přifukují problémy. Aby to zimní smutné období co nejdříve přešlo!


Namaste.

J.

Krakow aneb město pavlačí a odrbané omítky

18. dubna 2016 v 21:59 | J. |  Fotogalerie
KRAKOW, POLSKO - duben 2015

Snad abych začala šetřit, abych mohla alespoň na chvíli zpět.



Navždy.

17. dubna 2016 v 9:34 | J. |  Pisálkův šuplík
Krátký výsek z času věnovaný všem mým pochybnostem.
...

...Byli mladí, velice mladí. Nádraží zelo prázdnotou, naplněné posledními letními paprsky. Železná lavička byla i přes teplý den studená a šediví holubi se neslyšně snášeli ze střechy na zem mezi koleje.
...Svíral její chladnou bledou ruku ve své. Oba mlčeli a hleděli na ostnatý drát, který odděloval nádraží od rozbahněného pole. Začalo foukat.
..."Co když," hlas se jí po dlouhém mlčení zachvěl, proto si tiše odkašlala, " co když to nebude navždy?"
Odpovědí jí nebylo víc než neurčitý pohled.
...Vítr utichl a ručička na velkých hodinách nad nimi se hlasitě posunula. Pevně ji stiskl ruku.Začali přicházet lidé, prostor se zaplňoval hlasy a přijel první vlak, který směřoval do města. Poté dorazil i jeho vlak. Vzal velký kožený kufr po jeho pravici a postavil se. Políbil její studená ústa a volnou rukou ji zvedl bradu trochu výš, aby jí viděl do tváře.
..."Před pár dny jsem v novinách četl článek o paralerních světech," položil kufr na zem, aby měl ruce volné ke gestikulaci, když viděl její zmatený výraz, "prý toto není jediný život, jediný svět, ale je možné že jich je spousta dalších, kde je všechno jinak. Žádná válka, žádné problémy s chudobou, žádné upadlé knoflíčky," zasmál se a jemně vzal hnědý knoflík, který se pohupoval na jedné nitce z jejího kabátu.
...Podíval se jí do tváře a znova zvážněl: "Možná to ten doktor fyziky neměl v hlavě v pořádku a je to jen další blázen popletený všemi těmi čísly a písmeny v rovnicích, ale," poodstoupil a pomalu couval směrem k vlaku, "ale já se od té doby každý den modlím, aby toto byl on - ten svět, ve kterém my dva zůstaneme navždy spolu."
...Usmál se, tak jak to často nedělával, a otočil se směrem k vlaku.
...Nechal jí tam stát v lehkém kabátku na sobě s knoflíkem v dlani. Když se vyhoupl na malý stupínek u dveří, ještě jí naposledy zamával a zmizel. Mrazivý vítr zahnal slunce pod mraky a teplé slzy na dívčí tváři začaly chladnout.

...

Namaste.

J.

O autorce

17. dubna 2016 v 9:24 | J. |  O autorce


Jmenuji se Jitka a za chvilku to budou jen tři roky do druhého křížku na zádech (jednoduše - bude mi sedmnáct).
Miluji slunce, čaj, dobré knížky a naší stověžatou matičku Prahu.

Blabluť a slunce ve tváři

16. dubna 2016 v 21:37 | J. |  Fotogalerie
...Omlouvám se, že hned první článek zní tak.. dětinsky, ale to bude tím jarem.

...Dnes dopoledne jsem si udělala pelech na okením parapetu (měla bych s těmi infantilními věcmi přestat!), že si otevřu knihu a nepřítomně budu naslouchat silnému jarnímu dešti. Avšak, co jsem usedla, mračna se roztáhla, a déšť nikde. Trochu mne to zarazilo, že teď už to nebude ten pravý kýč, ale i přes to jsem usedla na parapet a užuž rozložila knihu. Ještě předtím jsem pohlédla ven - nikdo nikde, proudy vody se valily po silnici a jediný život venku byli ptáci.

"VĚŘILI BYSTE NĚKDY, JAK JARNÍ POLETOVÁNÍ PTÁKŮ MŮŽE BÝT NÁDHERNÉ?"

...Hleděla jsem na tu nádheru - na starostlivé rodiče, na flirtující páreček a na zle vyhlížející straku - až jsem si uvědomila, že na můj přilepený obličej k oknu hledí sousedovic kluk z protějšího okna.

...Proto jsem se raději sebrala a šla ven (aby to moje pokukování po jarním dni nevypadalo tak úchylně). Více fotograficí v celém článku.




...